Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
V posledních letech se nám v black metalu rozbujela taková móda. Jeho reprezentantům přestalo stačit mizantropii demonstrovat černými obaly, klikyháky a pekelným bordelem a udělali si z ní modus vivendi. Jinými slovy, kdo není v kapele sám, ten jako by nebyl (v kapele). Co bylo ještě v předminulé dekádě výsadou magorů, s nimiž by to zjevně nikdo jiný v jedné zkušebně nevydržel (zdravím Varga!), se nyní stalo naprosto samozřejmou součástí černé hry. Z nedávných týdnů můžeme zmínit hned dva příklady – a oba znamenité. Excentrické(ho) Francouze ARS MORIENDI a Švédy, tedy, ehm, Švéda PANPHAGE, kteří/rý zalahodí třeba milovníkům starých ENSLAVED.
Ale zpátky z pěšinek, které vedou mimo Skotskou vysočinu. Není tomu tak dávno, co jsem se na Modré bestii rozplýval nad druhým albem „Aura“ okiltovaného chasníka Andy Marshalla a jeho one man projektu SAOR. Výpravný, náladotvorný a zvukem folkových instrumentů ozvláštněný národní epos se v roce 2014 zahnízdil na vysokých místech (nejen mé) roční bilance. Pokud mě paměť neklame, Andy za tu dobu shromáždil živý ansámbl a začal vystupovat, ale pod většinou nástrojů na nové desce „Guardians“ je opět podepsaný sám. Pokračuje tak v osamělých toulkách zamlženou, deštivou a zvlněnou krajinou domoviny…
Pět skladeb, které nové album tvoří, nemá ani jednou stopáž pod deset minut, ve skutečnosti hned čtyři skladby přetékají minut jedenáct. V kompozičním pojetí se nic podstatného nezměnilo. Marshall skládá epická, prostorná plátna, na něž maluje samostatné, organicky bující příběhy spjaté s národními tradicemi a krajinou Skotska. Výraznou změnou ale prošly aranže. Pokud na albu „Aura“ dominovala metalová sekce, kterou občas doplnily tradiční nástroje, „Guardians“ chemii obrací. Náhle jsou to bodhrán, housle a skotské dudy, které skladbám diktují melodický ráz, zatímco kytary jejich motivy obkreslují a variují. SAOR si libují v plné, mohutném zvuku a nutno ocenit, že i přes variabilitu instrumentů a nižší dynamický rozsah jsou všechny vrstvy dobře čitelné. Co trochu zamrzí je jen neuvěřitelně hutný kopák, který v blast beatech zcela pohlcuje zvuk virblu a desce poněkud ubírá na divokosti.
To je ale de facto jediná výtka, kterou lze ke „Guardians“ mít. Tahle deska je folkmetalový heartbreaker prvního řádu, v němž Marshall dovádí k dokonalosti svou zálibu v tradičních melodiích i zvuku své domoviny. Pět sklad představuje pět hymen s různým typem nálad, které SAOR nechává jemně těkat a přelévat se, přitom ani moment neztrácí ze zřetele jejich členitost a motivickou bohatost. Nespoutává je pevnou strukturou, ale okouzleně rozvíjí tradiční motivy, vrství je od působivého vybrnkávání až po monumentální souzvuk všech složek. Sonické impresionistické malířství i zřetelná deklarace hrdosti a lásky k půdě, ze které SAOR vzešel – „Guardians“ představují to lepší, co lze vtěsnat do pojmu vlastenectví, protože prvoplánově nepózují, ale vtahují do světa neokázalé krásy.
Po lehké prvotní rozmrzelosti z toho, že SAOR přeci jen ubral na přísnosti a přidal na sentimentu, se s dalšími a dalšími poslechy dostavují stavy blízké blaženosti. „Guardians“ znovu posunou Marshalla na čelo žánrových žebříčků, kde jeho svérázná skotská verze „folkish blackgazeu“ obstojí i vedle klenotů typu ALCEST. Skot jednoduše potvrzuje svoji příslušnost k elitě. A i když se to slovo dnes moc nenosí, SAOR si ho zaslouží jako čestný metál.
Francouzská parta si za cíl snažení vytyčila instrumentální postmetalovou hudbu, kterou se snaží pojmout v maximální šíři. Koketuje tedy s lehkými postrockovými náladami i ponurou atmosférou doom metalu. K tomu výpady ke klasikům CULT OF LUNA. Povedené.
Při svém debutu pod "majorem" předvádějí WOLFBRIGADE svůj standard. Bylo už i lépe, ale mohlo být i hůř. Dominující pogo střídají vály v rychlejším středním tempu a prostě to klasicky dobře odsejpá. Častěji se však asi budu vracet ke starším nahrávkám.
Žádné johoho a rum. Vodní živel, to je tma, zima, utrpení. A tahle francouzská úderka nemrtvých námořníků to dobře ví. Proto drhne agresivní melancholický meloblack, který rázně komanduje kapitánka Adsagsona a její průrazný ječák. Valí to tvrdě jak vlny!
Druhý díl trilogie těchto Švédů je ukázkou silného prog metalu bez kompromisů. Jede se většinou s pořádnou razancí a v tempu, ale nechybí ani odlehčené pasáže. A jelikož provedení je bez chyby, včetně parádního vokálu, výsledek více než příjemný.
Klasický, ryzí a slušně nabroušený heavy/thrash metal jako z dob dávno minulých. Od Portugalců IN CHAOS se nedočkáme inovací, ale ani kompromisů. Velmi dobré retro album a vůbec nevadí, že pánové mají moc rádi METALLICU.
Návrat do starých časů švédského melodického death metalu mi v podání SARCASM připomněl okouzlení, které jsem svého času prožíval u desek SACRILEGE. Ale inspirací je zde více. Pohlazení na duši pro pamětníka deathmetalových devadesátek.
Velmi přesvědčivý death metal z Litvy. Spíše střední tempo, silově zasekávané riffy a hluboko posazený vokál evokuje starou severskou školu. Občas jako by se uctívali i CARCASS. Vydařená deska.